Tahle zimní sezona je všelijaká, ale hlavně už trvá dlouho! To znamená pro průměrného českého horolezce především jednu veskrze pozitivní věc: zima se pomalu blíží ke svému konci a proto je nejvyšší čas začít se těšit na skály. A možná taky trochu zavzpomínat a zrekapitulovat minulý rok, který měl v našem oddíle jeden takový zlatý hřeb – podzimní výlet na Hohe Wand!

Leckdo si podzim spojí se sychravým počasím, ale následující galerie je důkazem, že loňský začátek října působil téměř letním dojmem. Kromě fotek pro vás ale máme hlavně přímá svědectví několika účastníků, která si teď můžete v mírně redigovaném znění vychutnat. Pro autentický zážitek doporučujeme pohodlně se usadit namísto do gauče nebo kancelářské židle do sedáku na nějakém provizorně zbudovaném štandu.

Pohled prvolezce (LP):

„Poslední den na Hohe Wandu byl zaměřen na metodiku vícedélkového lezení, a to hlavně na štandy. Já a Anička jsme už tuto metodiku ovládaly díky předešlým dnům, a tak by nikoho nenapadlo, že by mohla nastat komplikace. Já, jakožto prvolezec, dolezu k místu, kde mám připravit štand. Přidám centrální karabinu, cvaknu odesdku a navíc smyčku s další karabinou jako takové pojištění. Vlastně všechno jde víceméně senzačně, když pominu asi pětiminutové čekání uprostřed cesty kvůli uzlům na lanech. Když už se chystám oznámit Aničce, aby zrušila, dostanu příkaz od nejmenovaného instruktora, abych si štand přesunula na druhou stranu skály. No a tím to všechno začalo – nikdy nekončící příběh zamotaných lan, frustrovaný instruktor…no prostě hrůza, děs a utrpení.

Po uposlechnutí příkazu ruším štand a přecházím na úplně druhou stranu skály, už tato túra je vcelku obtížná kvůli pozici lana, které se, jak jinak, někde zaseklo. Podruhé připravuji štand, jenže moje odsedka mi nedovolila postavit se na polici, která se v místě nacházela. Přichází proto první krok do neznáma, a to vytvoření si odsedky z lana pomocí loďáku. Nezní to jako komplikace, ale se zamotaným lanem to prostě komplikace je. Po připravení odsedky nastává další komplikace, tentokrát se smyčkou, která se zamotala do už tak zamotaného lana – zřejmě se rozhodla dát bojkot proti tomuhle štandu a já s ní naprosto souhlasím. Problém se smyčkou byl vyřešen zapůjčením jiné smyčky a nastává další nepříjemnost. Z „loďákové“ odsedky nedosáhnu na štand a tak pochoduju po polici sem a tam a společně se mnou pochoduje i zamotané lano. V tuhle chvíli si mé přítomnosti na polici všímá instruktor a nastává frustrovaná chvilka. Oba přežijeme ve zdraví a jí mohu po asi půl hodině říct Aničce, aby zrušila.

Anička se vydává směrem vzhůru, a když dolézá na ten „překrásný“ štand, zázračným způsobem zamotá lana tak, že jsme se na další hodinu ze štandu nehnuly a věnovaly se jenom žlutému a červenému lanu. Situace vypadala takto: rozmotaly jsme část žlutého lana a po chvilce jsme ji mohly rozmotávat zase, jelikož se stihla znovu zamotat. No prostě nekonečný příběh, ale to už jsem zmiňovala výše.

Po snad hodinové akci byla konečně lana připravena na slanění. No ale nebylo by to ono, kdyby se lana zase nezamotala, a to navíc těsně před koncem slanění. A tak utrpení pokračovalo ještě nějakou dobu…

Nakonec bych chtěla zmínit jen to, že netuším, kolikrát jsem použila slovo „komplikace“ nebo spojení „zamotaná lana“, ale co vím jistě je to, že už nikdy nechci vidět štand u áčkové ferraty na Hohe Wandu a všem vám doporučuji se tomuhle štandu vyhýbat velkým obloukem.“

Pohled druholezce (AM):

„Na první pohled cesta vypadala hezky a jednoduše, štandy jsme věděly jak udělat, matroš jsme měly a slanit není problém. Problémem ale byla věčně se zamotávající lana. Na lanech jsme lezli jen dva dny předtím a byla tedy relativně nová, přesto se hodně zamotávala, jak mezi sebou navzájem, taky samy do sebe. Většinu cesty to bylo ve zvladatelné míře, ale ke konci cesty přišel uzel jako něco nepopsatelně velkého a zamotaného. Lucka, která cestu tahala, musela přerušit lezení a počkat, až se uzel vyřeší. Trvalo to jen několik minut a za pomoci dvou ochotných instruktorů se problém podařilo odstranit. K naší smůle ale ne na dlouho, ale k tomu se dostanu později. Po delší době, zapříčiněné Lucčinými útrapami na štandu (viz Pohled prvolezce) jsem se konečně mohla opět navázat na lana, ze kterých jsem se kvůli výše zmíněným uzlům musela odvázat, a připravit se k vylezení cesty.

Cestu jsem vylezla bez větších obtíží, které ale nastaly, jakmile jsem dolezla k Luckou připravenému štandu. Abych se vůbec dostala k centrální karabině, musela jsem lana podejít, čímž došlo k ještě většímu zamotání lan, která se stejně stihla zamotat už během mé cesty nahoru.

Po vyřešení problémů s odsedkami a spol., kterým se podrobněji věnuje Lucka v pohledu prvolezce, nastalo chystání se na slanění. Rozmotat lana a dostat je do formy, ve které budou „hoditelná“ ze skály a nachystaná ke slanění, byl větší problém, než by se mohlo zdát. Ačkoli to trvalo přes čtvrt hodiny a fotil si nás u toho jeden přihlížející instruktor, lana se nám povedlo nachystat, svázat a po jednom hodit dolů tak, abychom po nich mohly následně slanit. Nachystání prusíku a slaňovací pomůcky pak již proběhlo bez komplikací, které však později nastaly a jsou zmíněné v pohledu prvolezce.

Když se nám oběma úspěšně povedlo slanit, čekala nás dole nemilá, ale již běžná situace – zamotaná lana. Ta se mi opět povedlo rozmotat a přemístit pod cestu, kterou jsme se chystaly lézt. Nachystala jsem se na lezení, Lucka na jištění a vydala jsem se vzhůru. Cestou se lano jak jinak než opět zamotalo, což se ovšem Lucce, která mě jistila, povedlo vyřešit relativně rychle a já mohla pokračovat. V cestě jsem potkala instruktora (v pohledu prvolezce označen jako frustrovaná), který nás již dlouho neviděl, a tak se zdál být v dobré náladě. Přesto však neopětoval pozdrav, který mu Lucka přes vysílačku, kterou jsem na sobě měla připnutou, poslala. To mi však nezabránilo v pokračování a úspěšně jsem dolezla až k místu, určenému pro štand pro danou cestu.

Tam ale byli jiní lezci a tak mě jeden z všudypřítomných instruktorů poslal k onomu obávanému štandu. Naštěstí, ale i bohužel, mi nakonec byl přidělen štand ještě za oním obávaným. Musela jsem tedy traverzovat několik metrů přes celou oblast skály, kde jsme lezly s lanem, které se neustále zamotávalo a tudíž i zasekávalo a neumožňovalo mi proto bezobtížný pohyb na skále. K borhákům, u kterých jsem měla zbudovat štand, jsem se nakonec dostala a štand udělala. Následovalo přetahování a namotávání lan. V porovnání s předchozími uzly se lana tentokrát zamotala zcela zanedbatelně a Lucka mohla cestu rychle a bez komplikací vylézt.

Den jsme završili výlezem na věž s křížem, kde jsme se skupinově vyfotili s oddílovou vlajkou a následně ze skoro 60 m slanili, a to i bez potíží z konzumace blíže neprozkoumaných substancí, které nám předchozí večer nabízela pochybně vypadající paní.“

Komentář instruktora (MP):

„Až po přečtení reportu od holek si zpětně uvědomuju, že se vlastně nejednalo o výcvik „spidermanů“ v pletení pavučin, ale o horolezeckou akci. V mnoha ohledech to ale připomínalo spíš to zmíněné pletení. Vrcholným kouskem pak byla smyčka, provlečené lanem – za normálních okolností by stačilo smyčkou prolézt, ale když je lezec zajištěn ve štandu bez možnosti odepnutí a celý „řetězec“ je tak zakončen skálou, již žádné prolezení nepomůže a z triviální záležitosti se stává neřešitelný problém…

Trochu se omlouvám „frustrovanému“ kolegovi, který si to za mě slízl i co se týče operativní změny stanoviště. Ne vždy je cesta jednoduchá a přímá a je třeba řešit nepředvídatelné situace. Tady to měly holky navíc na krásné polici pár metrů nad zemí, odkud se dalo kdykoliv odejít, takže ideální možnost minimálně na seznámení se s možností odsazeného štandu a řešení krizových situací. Takže vlastně „pohodička“. I když tedy vlastně jak pro koho. Ale taky se to mohlo stát po deseti délkách, kdy nelze slanit, žene se bouřka, začíná foukat a pršet a na vršek to ještě pár délek je…a pak ještě nekonečná cesta dolů.

Nutno podotknout, že se s tím nakonec nejen holky, ale i všichni zúčastnění, poprali statečně a dalo by se říct, že jakožto úplní začátečníci v této „nové disciplíně“, i se ctí. Díky změně Aniččina štandu (který byl „ještě dál než nejdál“) si to ve finále mohly holky vylézt až na věž a rozloučit se tak s Hohe Wandem stylovými fotografiemi u kříže. A snad si to, stejně jako celou akci, nakonec i užily. Děkuji všem zúčastněným, byli jste SUPER!“