Minulý týden se díky dlouhodobému úzkému partnerství mezi Českým horolezeckým svazem a Slovinským vysokohorským svazem (Planinska zveza Slovenije) uskutečnila unikátní akce pro děti z oddílů a spolků obou svazů. Nemalou měrou byla akce finančně podpořena z projektu Lezení pro každého (Climbing for Everybody) programu Erasmus+ Sport. Náš oddíl byl mezi pozvanými, a proto jsme neváhali a vyrazili jsme na jih, abychom zjistili, jak to v té Evropě funguje. Výprava HO Satalice byla složena z Maky Valentové, Sáry Švábové, Martina Oktábce a mé maličkosti.

Po dlouhých osmi hodinách, strávených postupně na Českých, Německých, Rakouských, Italských a Slovinských silnicích nás přivítalo dlouhé, hluboké údolí Julských Alp v oblasti Bavšica, nedaleko místního střediska Bovec. Na místě už nás očekávali nejen Slovinštní vedoucí a jejich svěřenci, ale i skupina horolezců ze Vsetína, Anežka z Pražské Ruzyně (její horolezčata se svezla s námi) a Markéta se svojí skupinkou z Liberce. Chyběl už jen Martin s borci z Vrchlabí, kteří přijeli vlakem do Villachu.

Pondělí

První den nás čekal ranní výšlap směrem k blízkému horskému sedlu a taky společné hry na seznámení se všemi účastníky zájezdu. Odpoledne měli Slovinci volný program, a tak jsme s ostatními Čechy vyrazili na skály. Celkem záhy bylo všem jasné, že naše děti svými lezeckými výkony ostatní neoslní. Na to ale nikdo nehleděl a všichni jsme se navzájem podporovali. Nakonec tak všichni zástupci HO Satalice vylezli minimálně dvě cesty. Přestože někteří byli na skále poprvé v životě!

Úterý a středa

V dalších dnech jsme se několikrát koupali. Nejdřív v ledové řece Koritnici, kde jsme byli spolu se Slovinci. Další den pak pod vodopádem Virje, kde byla hluboká tůně a voda byla nepatrně teplejší. Absolvovali jsme i orientační pochod a vyzkoušeli jsme si cvičnou ferratu.

Čtvrtek

Předposlední den našeho pobytu jsme navštívili další lezeckou oblast u vesnice Trenta. Původní plán strávit na skalách celý den nám bohužel překazila srážka dvou studených front přímo nad našimi hlavami. Následný déšť nás zahnal do blízké jeskyně, odkud jsme po několika desítkách minut marného čekání utekli do auta a přesunuli jsme se na krátkou koupačku ke Koritnici.

Pátek

Pobyt ve Slovinsku jsme zakončili výšlapem na jeden z nejvyšších vrcholů blízkého okolí, 2587 metrů vysoký Kanin. Nejdřív jsme se přepravili kabinovou lanovkou z údolí až do nadmořské výšky téměř 2200 metrů, což nám ušetřilo krásný 1800 výškových metrů stoupání. Následoval pochod na vrchol, který vedl z větší části po suťovištích pod hraničním hřebenem.

Poslední část cesty již vedla přímo po hranici mezi Slovinskem a Itálií. Odtud bylo zřejmé, že u sousedů je vždycky líp. Zatímco ze Slovinské strany se a nás hrnuly mraky, v Italském údolí svítilo slunce. Po dvou a půl hodinách jsme konečně stanuli na Monte Canin, kde jsme si chvilku odpočinuli, abychom se s prvním zahřměním vydali na zpáteční cestu.

Počasí bylo nakonec na naší straně. Po cestě zpět na nás znovu vykouklo sluníčko a spolu se stádem kozorohů tak zpříjemnilo konec našeho pochodu. Zbytek dne jsme nechali dětem volný, aby si stihly zabalit. V sobotu ráno jsme všichni vyráželi zpět do svých domovů.