Minulý víkend jsem byl spolu s kamarády na Marmoládě (3343 m n.m.), kde se kombinuje chůze, ferrata i ledovec, takže o zážitky není nouze.
Výstup ferratou nahoru je úplně pohodový bez nějakých zápletek či exponovaných míst. Sestup zpět z vrcholu byl dříve po ledovci, ale díky tomu, jak postupně odtává se dolů dostanete chůzí a poté ferratou až k hraně ledovce. Teda není to tak úplně pravda, protože stejně tak jako vrcholový ledovec odtál, tak i ten sestupový byl cirka o 10m níže než končilo kovové lano. Nezbývalo nic jiného než slanit. My jsme na to byli připravení, ale spousta lidí ne.
Chůze po ledovci byla úžasná a nebýt dvou krajanů, kteří si nevzali mačky tak i rychlá. Kromě chybějících maček měli jen jeden cepín, takže na poměrně strmý ledovec bez sněhové pokrývky nebyli až tak dobře vybavení.
Šli jsme tak, že já s Kubou jsme byli vepředu a snažili se na strmých místech vysekat do ledu stupy a Vojta vzadu jistil holčinu tím, že jí přidržoval. Cestou jsme míjeli obrovské trhliny a bylo úžasné pozorovat jednotlivé vrstvy ledu, jak se po léta kupí a děsivé si představovat, že do nich někdo sklouzne. Když přišlo na závěrečných 400m strmého úseku před koncem ledovce, tak jsme se rozhodli, že si mezi s sebou napneme naše lano, zajistíme se cepíny a ta dvojice po nás sejde jak po fixním jištění. Zde by se velmi hodilo, kdybychom měli ledovcový šroub a náhradní lano, aby se po něm mohli slanit. Šli jsme celý ledovec opravdu hodně dlouho a už nás předběhly všechny skupiny,

které jsme při výstupu nechali za sebou. Když jsme byli tři dílky lana od hrany, kde už jsme mohli pokračovat bez maček, tak se z údolí vynořila dešťová clona doprovázející hromy a blesky. Byla v nás malá dušička, ale nemohli jsme jim říct, že je tam necháváme a sami prchnout dolů. Pokusili jsme se ještě zrychlit tempo, ale nebylo už moc jak. Na poslední délku se za námi vrátil jeden český guide, který pomohl holčinu slanit a kluka jsme už nějak riskantněji dostali rychle dolů. Musím říct, že guide, který nám pomohl sám zariskoval, protože se vracel i přes bouřku za námi a svou skupinu nechal doběhnout k chatě u lanovky samotné.
Rychle jsme sundali mačky, lano zašmodrchali do batohu a běželi po mokrých uklouzaných kamenech také k chatě. Cestu nám stěžovaly centimetrové kroupy, kterých se během mžiku vytvořila taková vrstva, že vše bylo dost uklouzané.

No vše skončilo dobře, protože jsme ve zdraví doběhli na chatu a byli jsme jen šíleně promoklí, unavení a lehce dobitý od krup.

Druhý den jsme chtěli vylézt na kopec Tofana di Rozes (3225 m n.m.), ale dlouho jsme ráno otáleli a čekali na počasí, zda se nestane něco podobného jako včera. Vyráželi jsme až v 10h od chaty Dibony, kde je parkoviště. Fotky bohužel nejsou, protože foťák se po včerejším dešti nechtěl rozběhnout, a tak jsem ho pouze tahal jako závaží a na každé zastávce sušil. Ferrata je to úžasná, spousta nezajištěných chodníčků po hraně skály, lezení ferratou ve vykopaném tunelu po partyzánech, a hlavně s nádhernými výhledy na včerejší Marmoládu. Počasí se mělo kazit až kolem 15h a mi šli velmi rychle. Bohužel kousek přes rozcestím vrchol/zpět dolů jsme se zasekli na místě, protože před námi bylo cca 40 lidí, kteří se nemohli dostat přes pána, kterému došli síly a nebylo skoro možné ho v tom místě nějak obejít. Díky tomu jsme nabrali víc jak hodinu sekyru a na vrchol jsme si díky přicházejícím tmavým mrakům netroufli. Je to škoda, ale i tak ten kopec byl krásný a třeba se tam někdy vrátíme.

Tento víkend se stal nezapomenutelným a  mám velkou radost, že mám takové kamarády se kterými vím, že se v horách nemusím bát a dokážeme společně dostat lidi z bryndy.