Jilemnická „50“

31.1.2016

Vítkovice, areál Horní Mísečky

závod klasickým stylem na zkrácené trati 4x8km

Jilemnice je kolébka lyžování v Čechách a místní oddíl ČKS SKI Jilemnice byl spoluzakladatelem Svazu lyžařů v Království českém – prvního národního lyžařského svazu na světě. To se událo před více než sto lety, ale jilemničtí kromě lyžování mají pořádání akcí jaksi v krvi, a tak se tu od roku 2008 jezdí také závod v seriálu dálkových běhů, nazvaný Jilemnická padesátka. Během své existence se pak tento podnik vykrystalizoval v současnou podobu – sobotní závody ve volném stylu a nedělní klasiku s poloviční i královskou distancí na 50km.

A tak i 9.ročník letos měl proběhnout v této tradici, leč málo zimní počasí během ledna s typickým, pro poslední léta bohužel dost nevyzpytatelným, přídělem sněhu způsobilo, že se závod nakonec zkracoval na 16km místo 25km a 32km místo 50km. Nicméně kvůli oblevě v týdnu před závodem musela být zvolena druhá náhradní trať na  Horních Mísečkách, a tak bylo jasné, že i takto zkrácená distance bude mít své patřičné grády. Jedná se totiž o trať na regulérních závodních okruzích s poctivým převýšením, jaké níže na loukách u Jilemnice ani výše na Roudnici (první náhradní varianta, bohužel nakonec také bez sněhu) nenajdeme.

Po své loňské vydařené premiéře (bronz v kategorii 30-39let), která díky tehdejší sněhové vánici byla trošku boj o život, ale moc se mi líbila, jsem se letos dva týdny před závodem přihlásila, snažila se vyhnat virózu a sledovala počasí. Ještě poslední víkend před tím závodním vše vypadalo nadějně, a i na trati nad Aldrovem na Roudnici, kam jsem vyrazila s tréninkovou skupinou najet poslední přípravné kilometry, se dalo krásně pojezdit. V následujících dnech ale přišly teploty nad nulou a hlavně pro sníh destruktivní déšť, a tak pořadatelé byli nuceni zahlásit další přesun z Roudnice ještě výš až do 1000m n/m, kde se sníh naštěstí v dobré kvalitě udržel. Sobotní závod na 2x8km volně a kratší dětské závody tak proběhly za pěkného počasí a v noci na neděli dokonce i nasněžilo do 10cm, což mělo na přípravu stop pro klasiku hodně pozitivní dopad.

Odpoledne před závodem jsem věnovala vlastnímu mazání lyží (skluzný parafín CH8, modrý a fialový klistr jako základ, fialové vosky na to), protože zkušenosti z loňska nenabádaly svěřovat lyže „profesionálům“ ze Swixu na místě, a večer už jsem se docela těšila na druhý den a jak to všechno bude. Bohužel ale noc neproběhla podle představ klidným spánkem – přetopeno v domě, kašlající dítě, meluzína od oken kvůli vichru venku a podobné rušivé prvky způsobily, že jsem naspala asi dvě hodiny v kuse a ráno v šest bych nejraději nevstávala nikam, natož na závod 130km od baráku. Cestou jsem skoro usínala za volantem, silnice až do Jilemnice byly naštěstí suché, a teprve od kruháče na odbočce do Vítkovic to začalo trošku klouzat. To mě už usnout nenechalo a chladnější vzduch na parkovišti  na Dolních Mísečkách, kde byla prezentace a zázemí závodu, působil také jako životabudič.

Na prezentaci jsem si vyzvedla číslo 78 (to je pech-chtěla bych 77-svůj ročník) a čelenku (doprčic-nákrčníky už došly). Odtud bylo možné nechat se odvézt pendlujícími dodávkami na Horní Mísečky. Ještě jsem nakoukla do budky mazačů a ujistila se, že tam dávají stejně nesmyslné vosky jako vloni -modrý a zelený(!), přestože teplota byla lehce pod nulou a stopa z předchozích dní věstila spíše zledovatělý povrch. Nahoře u startu byl sice ještě jeden mazací stánek, kde za mazání ale už chtěli bakšiš, a tak jsem zkusila lyže a usoudila, že můj včerejší odhad docela vyšel a lyže slušně drží, a tak už jsem si přemazat nenechala. Jak později ukázal průběh závodu, jelo mi to docela dobře. Na rozjetí před startem bylo času dost, ten se navíc posunul o 15 minut kvůli nočnímu větru, který trošku poničil startovní bránu a podobné věcičky, a pořadatelé to dávali dohromady. Tady nahoře stejně jako dole byla možnost úschovy věcí, a tak jsem bundu a tlusté rukavice odkládala až na poslední chvíli, což mi docela pomohlo udržet tepelný komfort. Vše šlo tak nějak dobře, akorát mi horkou chvilku připravil jakýsi běžkař, který z odkládacího stojanu sebral moje hůlky, přestože jsem si je uložila až pod lyže. Odešla jsem asi na půl minutky od lyží do srubu a po návratu jsem málem dostala infarkt, když tam hůlky nebyly! Už jsem začínala volat do širého okolí „hůlkýýý!!!“, když v tom se chlapík otáčel s udivením, že si nějak nemůže nasadit „svá“ poutka – aby taky ne, když to nebyly ty jeho. Tak hůlky se naštěstí vrátily ke mně a já se poté rozhodla odskočit si radši na lyžích kus dál do lesa, než nechávat věci zase chvíli napospas popletům. Poté se start v 10:15 už přiblížil natolik, že bylo nejlepší najet do startovního koridoru a zaujmout pozici.

Stejně jako vloni jsem se postavila spíš na konec mezi postarší pány a ty mladší jsem ještě naháněla před sebe. Ačkoliv celou trať neznám, jednou jsem tu kdysi na běžkách i na kole jela a vím, že od startu se pojede spíš z kopce, což není zrovna moje silná stránka a nerada bych tam někde při plužení překážela nebo způsobila karambol. Hlasatel právě hlásí, kolik zbývá do startu, špatně ho slyším a mám v úmyslu ještě si zapnout čas na hodinkách, tak sundavám poutka i rukavice, když v tom prásk! A jede se. Tudíž s jednou rukavicí a hůlkou „na půl žerdi“ vyrážím do asi padesátimetrové rovinky a po první terénní vlnce se u bufetu na kraji zastavuji, čas se mi konečně zadaří zprovoznit a paní v bufetu mají trošku pozdvižení a volají na mě, ať se na to vykašlu, že čas mi změří časomíra. Tak dav mi ujel, ale lyže mi z kopce jedou jako ďas, stopa je spíš ledovatá, takže na první rovince už si ocas startovního pole chytám. Po dalším sjezdu, kdy si nejdřív připlužuji uprostřed mezi stopami a pak do té pravé za poměrně velké rychlosti „skáču“, jsem tím náskokem právě málem způsobila osudový okamžik, ale běžkař těsně za mnou to naštěstí zvládl vybrat a v klidu akceptuje i moje omluvy, a tak jedeme dál a dost to frčí, protože první kilometry je to pořád hlavně dolů a to dost ostře. Konečně prudká levotočivá a konec sjezdu, začíná lehčí terénní vlna soupaží v ledovaté stopě a pak prudší výběh stromečkem. Dále opět mírně s kopce, kde to na dnešním povrchu taky jede samo, asi jediná odpočinková pasáž za celý osmikilometrový okruh, která trvá tak dvacet vteřin až půl minuty. Pohled na tepy na hodinkách mě sice až tak neděsí, přeci jen start a první kolo, ale na druhou stranu být už tady blízko své maximálce mě trošku zaráží. Přece bych měla jet klidnější tepy a šetřit síly na celý závod. Jenže jak? Zpomalit na kýžené tepy a držet si je by tady na konci startovního pole znamenalo dojet třeba s desetiminutovou dírou za posledním jezdcem z celého pole. Na to mi závod přijde přeci jen krátký až tolik se šetřit. Dneska prostě budu muset ty tepy nějak ignorovat a doufat, že mi s přibývajícími kilometry takzvaně „nedojde“. Pozitivní dojem zatím budí lyže, stoupu si v pohodě ve stopě i vedle ní, při prudších výjezdech to jistí stromeček anebo i běh vedle ledovaté stopy.

Pár lidí už zoufale přemazává tady záhy po startu v prvním dlouhém výjezdu okruhu. Možná mazali jen ráno dole u Swixu. Je jasné, že co jsme sjeli, budeme si muset i vydupat. Kopec se navíc občas ještě láme znovu dolů, takže metry převýšení tady docela přibývají. Opravdu parametry závodních tratí – sjezdy neodpočinkové, výjezdy na zástavu dechu. Kdyby se tu vedle mě teď zjevila Soukalová drtící výjezd v Ruhpoldingu zvaný střecha, ani bych se moc nedivila. Ovšem já bych tady bruslit nemohla, ještě že nesmím. Nakonec i pozávodní ohlasy vítězů-sportovců z profi klubů o tom budou svědčit – ani pro ně není dnešní trať nějaká selanka. Pořadatelé prokázali svou profesionalitu a citlivě závod zkrátili na 2 kola na kratší a 4 kola na delší distanci. V tomhle terénu je těch 16 a 32 kilometrů docela vyčerpávajících, zároveň ale dává možnost oddílovým namakancům si zazávodit a amatérská veřejnost to ještě přežije.

Konečně mám za sebou dlouhou střední pasáž s největším a nejdelším kopcem. Někde tady už mě předjíždí borci z krátké trasy, která startovala v 10:30, a také ti nejrychlejší z mého závodu, jsou prostě už o kolo napřed. Jsou ale pěkně rozeznatelní podle čísel už z dálky, takže po každém ohlédnutí se dozadu jim poctivě uhýbám ze stopy, aby mě nemuseli objíždět. Následuje ještě jedna síly beroucí serpentina a pak už lehčí terén vinoucí se lesem. V této poslední čtvrtině okruhu je to taková mírnější houpavá pasáž, která se mi docela líbí. Jedna levotočivá vracečka, kde si ve sjezdu radši vystupuju ze stopy a za chvíli průjezd kolem horní stanice lanovky na sjezdovce Labská, kde jsme se svými čísly na hrudích zajímavým zpestřením pro rodinky lyžařů. Poté zase rychlý sjezdík, první kolo mimo stopu, ale vidím, že tady to udržitelně jetelné je a v dalších kolech už zůstávám ve stopě, která mě za zatáčkou pěkně vyváží do protisvahu.

Poslední dva výjezdíčky a krátká rovinka před prudkým sjezdem už nadoslech hlasatele ze stadionu. Ještě jeden kopeček a sjezd až do poslední zatáčky před cílovou rovinkou, která se projíždí vlevo. Uf. Tak první okruh mám za sebou. Asi 42 minut, to je na mě slušné, nicméně se stavuji v bufetu na gel a pití. Zdržuji se sice pár minut a předjíždí mě i nějaké ženy, ale s vědomím rychlých lyží si troufám se tu trošku posilnit. Pak hned jedu naplno zase dál a jednu soupeřku si ještě před nájezdem do stoupání v pohodě dojíždím. Ta  druhá mi sice uniká ve výjezdu celé druhé kolo, ale podruhé na bufetu beru jen rychlý hlt ionťáku, a tak ve třetím kole už mám dvě ženy zase za sebou. V největším stoupání se ale zdržuji energií z vlastních zásob, musím zastavit a sundat rukavice, abych se ke gelu dostala. Lyže mi zatím drží pořád dobře, ale únava už je trošku cítit. Nicméně mi zase psychicky pomáhá vědomí, že projetá místa už pojedu pouze jednou a také že se stále více nechávám vyvážet ve sjezdech a plužím míň. Sice je to o držkopád, ale když člověk nelehne, tak se vyveze o pár rychlých metrů dál.

V závěru třetího kola se trošku zvedá oblačnost a před sjezdem na chvíli zahlédnu apartmánové baráky – ó jak já ty Mísečky ráda vidím! Průjezd do posledního kola, hlasatel mě hlásí na druhé pozici v kategorii 30-39 let a že vítězka této kategorie dojela před chvílí. Diváci už v drtivé většině odešli, jen pár lidiček asi ještě čeká na své příbuzné bojující stále na trati. K bufetu volám, že bych brala gel, a hned je mi podáván a k tomu jedna nabídka k sňatku – prý to já holka jedu statečně a hned by si mě vzal! Bohužel nemám moc času se ani pořádně podívat kdo. Makám zase dál do toho posledního okruhu. Podle času si tak nějak držím dosavadní okruhy skoro nastejno, tak jen nevytuhnout teď v závěru. Sjezd se odehrává v zajetých kolejích, na své taktice kde si připlužovat tady nic neměním, jen je tu o poznání příjemněji, jak jsem tu v podstatě sama. Nakonec dojíždím chlápka (číslo 74) a spolu nastupujeme stoupací část okruhu. Lyže už drží o poznání méně, bohužel celý den je zataženo, ale krupice, která občas padá, nestačí do stopy nasněžit potřebnou solidní vrstvičku čerstvého prašánku, který by podržel víc. Navíc mi začíná nabíhat křeč do levého zadního stehna, no to ještě bude! Přemazávat se mi ale nechce, při letmém ohlednutí za sebe ve vracečce vidím ženu z kategorie 50 let a víc, tu druhou mladší nikde nevidím. A i kdyby mě dojela a předjela, tady na Jilemnické se vyhlašují všechny kategorie a podle dosavadního průběhu to vypadá, že tu mojí kategorii asi jedeme dneska jenom dvě. Nicméně i celkové pořadí je výzva, a tak se sunu (o běhu už se nedá mluvit) do kopce co to dá, nesmím to ale nijak přehánět kvůli hrozícím křečím, je to spíš o vytrvalém sunutí nohy před nohu. Dlouho jdeme s číslem 74 spolu, pak mi nahoře přeci jen trošku ujíždí.

Ještě předtím se ale najednou zjeví žena s číslem 160, prý dole přemazávala. Tak asi proto

nikde nebyla a nakonec byla schopná ještě nás dojet. Nicméně teď už nás čeká můj oblíbený sjezd se zatáčkou, tak se vyvážím co nejdál a moje rychlé lyžičky nezklamaly, sice už potom skoro nemám sílu ještě to aspoň trošku nakopnout na terénních vlnkách, ale soupeřce jsem opět znatelně poodjela a do závěrečného drtisjezdu frčím s náskokem. Poslední zatáčka do cílové rovinky, tentokrát konečně průjezd vpravo přímo do cíle, pod tři hodiny to sice těsně nestíhám, ale i tak si pro sebe zvedám ruce nad hlavu. Na takhle těžkém okruhu čas 3:01:43,5 považuji za svůj úspěch, určitě jsem nic těžšího závodně ani tréninkově nikdy nejela. Vloni se jelo 40km, ale pomalejším tempem ve sněhové vánici beze stopy, Jizerská 50 je zase svými delšími odpočinkovými pasážemi a traverzy na soupaže také o něčem jiném a podle mě se dá říci, že je lehčí. Dnešní převýšení na okruhu odhaduji určitě na 200m v jednom kole, ne-li víc. Bohužel jsem neměřila a pořadatelé tento údaj neposkytli. Nezbývá než se sem někdy vypravit a změřit. Nakonec stejně zjišťuji, že ačkoliv jsem trať projela čtyřikrát při plném vědomí, celý okruh jak šly všechny sjezdy, výjezdy a zatáčky za sebou, bych z paměti přesně do puntíku nevyhrabala. Určitě zajímavá zkušenost zazávodit si stylem špičkových závodů na jednom okruhu, taktizovat kde to jak projet se znalostí z minulých kol a projíždět stejná místa opakovaně s úbytkem sil.

Po dojetí jsem v cíli potkala chlápka, co jsme spolu válčili vloni na Hraběnce v druhém kole jako poslední na trati, on na chvostu mužských kategorií, ale všechna čest v jeho věku, já díky slabé konkurenci mezi ženami opět beru medaili. Tak šup pro ní! Na rozdíl od loňska, kdy jsem během vyhlašování ještě bojovala na trati, jsem si to letos pohlídala a mám necelou hodinu dostat se dolů k zázemí závodu (nechtělo se mi šlapat ke skibusu k Jilemnické boudě, tak jsem si u závory stopla chlápka, co jel sám z lyžování), převléct se a najíst (dobré rizoto). No a hlavně si na vyhlášení přetáhnout přes bundu i oddílové triko.

Takže skol! Super závod, prima pořadatelé a atmosféra, dobré podmínky, příjemné zázemí, pěkná cena (medaile, diplom, dárkové balení piva Svijany, kupón do Intersportu v Jilemnici-dnes ještě inteligentně otevřeno odpoledne atd.). Nakonec na to číslo 78 budu vzpomínat v dobrém. Tělo bolí, v Sukoradech se u pumpy sotva soukám z auta, ale stálo to za to.

Ať to frčí!!!

Radka Hřebíková, Praha Satalice, 31.1.2016

Odkaz na výsledky: http://stopaprozivot.cz/zavody-spz/results/447