Z 1603metrové Sněžky, na první dvoutisícovky v Tatrách, přes Rysy, nejvyšší horu Polska, až na naši první alpskou (skoro) třítisícovku. Právě na tu nás zavedl, již tradičně vysokohorský, srpnový výlet. Tentokrát jsme vyrazili do severních Alp, na horský masiv Dachstein.

Do 450 km vzdáleného rakouského městečka Filzmoos jsme vyrazili v pátek 9. srpna, a ani jsme se nenadáli a stáli jsme na parkovišti pod skoro 2 km dlouhým výšlapem s 350metrovým převýšením, na vrcholu kterého nás čekala naše chata na následujících 5 dní, Hofpürglhütte. A i když nám batohy každým krokem připomínaly, kolik všechna ta lezecká výstroj váží, všichni jsme úspěšně došli a s radostí doplnili síly večeří. Pak nás čekaly už jen dvě patra schodů do pokoje a pro otužilejší zájemce otestování sprchy.

V sobotu dopoledne nás čekal Steigelkogel, výšlap do sedla a pak krátká ferrata na vrchol, kde byly krásné výhledy, ale moc dlouho jsme nepobyli, protože dělit se o svačinku s létajícími mravenci se nám příliš nechtělo. Tak jsme opatrně seběhli zpátky do sedla a nasvačili se tam. Pak už zpátky na chatu, a protože jak praví naše oblíbené rčení, jídla není nikdy dost, tak jsme si k obědu dali polévku a pomalu se chystali na odpolední plány. Tím byly přilehlé sportovky, které se nám velmi líbily nejen svoji odjištěností, v tom je "líbily" možná i slabé slovo, ale i svojí rozmanitostí technickou a obtížnostní. Třetí fáze zábavy přišla u večeře, při plánování dalšího dne. Z možností "vícedélka s velmi záživnou nástupovkou", anebo údajně (důležitý detail) "velmi dlouhá procházka s nemalým převýšením" se vybíralo s rozvahou, ale ještě večer bylo rozhodnuto a s mírnými obtížemi kvůli odkládacím nedostatkům na pokoji si každý zvládl nachystat batoh.

Neděle začala brzy, 1. skupinka se rychle nasnídala a před odchodem si ještě krátce zopakovala vícedélkovou metodiku. Pak už byl nejvyšší čas vyrazit na ani ne tak dlouhé, ale strmé a velmi teplé stoupání. Když se nám konečně povedlo nastoupit na první délku, záhy jsme zjistili, že naše lezení bude obohaceno o nemalý počet Rakušanů (případně Němců), kteří s námi úplně nesdíleli stejné názory na některé postupy. Naštěstí ale nikdo nebyl nějak zásadně zasažen kamenem, lanem nebo jinými problémy a my se tak dostali až na vrchol Große Bischofsmütze. Shora jsme měli výhled nejenom na naši chatu, ale i na druhou skupinku, která svůj výlet mezitím dokončila. Ukázalo se totiž, že 20 km bylo čistě motivačních, ve skutečnosti se jednalo o kilometrů 8, s okružní cestou kolem krav. Ale ani tam se nepovedlo vyhnout se námi milovaným (a nás milujících) Rakušanům. První skupinku už čekal jen rychlý sestup, aby stihli večeři s co nejmenším zpožděním a tím byl náročný den zakončen.

Po výkonu přichází odpočinek, v tom se neslo naše pondělí - většinu dne jsme strávili na již zmiňovaných sportovkách, a i když cest a možností bylo nespočet, odpoledne bohužel začalo pršet, tak jsme se schovali na malou vnitřní boulderovku vedle chaty, kde jsme strávili, občas i lezením, čas až do večeře. Za deštivého pozdějšího večera jsme ještě nachystali batohy na poslední výlet, na ledovec Dachstein, který nás čekal v úterý.

Ráno se ukázaly mírné nedostatky v domluvě, ale půl hodinka sem, půl hodinka tam, za chvíli jsme byli dole u aut a mohlo se vyrazit. Abychom vše stihli, tak jsme si okolo 1000 výškových metrů ulehčili lanovkou. Z té jsme se vydali po tajícím sněhu až k chatě Seethalerhütte v 2740 m.n.m., tam jsme dooblékli nějaké ty vrstvy, sedáky a helmy a po ledovci jsme se vydali na závěrečnou ferratu až na vrchol. Na té jsme občas litovali volby se přiobléct, viz. motto dne: „Je tady hezky…, ale vedro je tu neskutečný“. Nic, co bychom ale nezvládli, a tak jsme zdolali i náš poslední cíl tohoto soustředění. Po cestě zpátky se z původní sněhové cesty, stala spíše cesta jezerní. Trochu zchlazení jsme pak už jen sledovali, jak se postupně kaboní počasí a jak nám to vlastně ještě vyšlo, alespoň ta ledovcová část. Věta „z tohohle pršet nebude“ vzala za své při závěrečném výšlapu od aut na chatu, kdy pršet bylo slabé označení.

Ve středu jsme poklidili, seběhli zase zpátky dolů, a protože bylo teplo, tak jsme se ještě po cestě vykoupali v Mondsee u Salzburgu, kde, asi aby jich nebylo málo, se nám opět nevyhnuli milovaní, německy hovořící, obyvatelé. Zbývala cesta domů, při které nesměla chybět zastávka na občerstvení a závěrečný úklid dodávek.

Kam to bude příště? Že by 3500 m.n.m., nebo zpátky do Krkonoš? To asi ukáže čas.